Je to přesně 40 let od úmrtí Josefa Husy

Právě před 40 lety do plaveckého nebe odešel mezinárodní vrátný a plavec Josef Husa, člověk s fenomenální pamětí a mimořádnými schopnostmi. Stále žije ve vzpomínkách rodiny Husů... 

Vzpomínky neteře Anny Husové (nar.1938) - STŘÍPKY VZPOMÍNEK, 2017:

"MŮJ STREJDA PEPÍK"

Důležitým pilířem naší rodiny byl můj strejda Pepík (12.3.1899 - 10.12.1981). Strýc Josef byl o 9 let starší bratr mého otce. Žil v naší rodině i se svou ženou Milkou až do roku 1946. Všichni jsme se měli rádi a strýčka jsme si vážili. Vždycky jsem obdivovala, s jakým respektem se k sobě tatínek a strýc chovali. Stále se domnívám, že strejda Pepík mě měl nejradši. Učil mě první písmenka, nosil mě "na koni" a vůbec mně plnil kdejaké přání. Byl velmi moudrý a rád vyprávěl. Když se strejda s tetou Milkou stěhovali na Šumavu do Číměře, byla jsem tak smutná, že jsem ani plakat nemohla. Nedokázala jsem se s nimi rozloučit. Schovala jsem se do stodoly.

Strejda byl vysoký, štíhlý, zdatný, otužilý, s velkou vůlí a silou - jak fyzickou, tak duševní. Pamatuji si, jak se v zimě každé ráno myl do půl těla ve sněhu. O jeho fyzické zdatnosti svědčí i to, že byl jeden z mála plavců, kteří chodili z Prahy pěšky domů.

Byl velmi vzdělaný, i když absolvoval jen obecnou školu v Albrechticích. Vše dohnal soustavným samovzděláváním. Ve svých 30 letech složil mezinárodní vrátenské zkoušky na řeku Vltavu v celém toku i s přítoky a na řeku Labe od soutoku s Vltavou do německé Riesy. Věděl vše o řekách, vodě, o stavbách vodních i železničních, znal dobře historii našeho národa. Soustavně studoval i právní předpisy a zákony. A to tak dokonale, že v 50.letech často zastupoval "kulaky" u soudu s dobrým výsledkem. Vždy ctil pevné zásady, měl vynikající paměť. Proto byl v novinách označen jako "Muž se zázračnou pamětí" a také "Advokát chudých". Mně i mým dětem říkával: "Jen se učte, vše, i jazyky. To, co máte v hlavě, vám nemůže nikdo ani žádný režim nikdy vzít."

Vzpomínám na něj s láskou, obdivem a velikou úctou."

Anna Husová, Střípky vzpomínek 2017

Vzpomínky synovce Václava Husy, nedávno zesnulého posledního voraře v Čechách (1930 - 2021) v rozhovoru "Zatopené vzpomínky na plavecký rod Husů ožily" s Vítem Smrčkou, 2015:

"VELKÝ ZNALEC ŘEKY"

Husové dokázali vázat těžké oloupané kmeny stromů do vorů a ty zase do pramenů. Stejně dobře je pak uměli dopravit na místo určení, někdy až do Německa. Chodili vázat prameny z rodné Hladné až dolů k Vyššímu Brodu, nebo na Lužnici za Dobronice, také Nežárku, případně na Otavu k Písku nebo až k Rábí. Na všechny tyto řeky měl vrátenský patent, jinými slovy povolení k plavbě, Josef Husa. Byl nejstarší z bratrů Husů. Starší byl ještě František, původně byli čtyři bratři, všechno plavci. František ale zahynul v první světové válce. Povolení plout až do Německa, do Riesy, získal už ve svých 23 letech. Josef Husa se stal nejmladším mezinárodním vrátným - ve svých 30 letech. To se v jeho době nikomu nepodařilo.

" Byl to velký znalec řeky, až takový fanatik, jako jsou dnes například velcí fandové fotbalu, on měl svou řeku," vzpomíná na strýce Josefa s úctou a také láskou náš hostitel Václav Husa. Strýc ho také vzal jako první na plavbu. Když Vašík dlouho žadonil, že chce také na pramen, nechal přinést prádelní šňůru, na které teta věšela prádlo, uvázal ji šestiletému klukovi kolem pasu a ten musel předvést jak plave, jestli dokáže překonat řeku. " Na prameny se mnou můžeš," řekl pak strýc Josef a od té doby se Vašík stal učenlivým žákem svého strýce.

Do Svatojánských proudů v noci

Plavci museli znát každé místo na řece. Znali kdejaký kámen v řece, tůně, mělčiny, nebezpečné zákruty a především se museli vyznat v proudech. Na Otavě těsně před Zvíkovem v Anenských, na Vltavě v Červenských, v Bučilských a především v proslulých Svatojánských proudech. Plavci přesně věděli, kdy se mohou pustit do nebezpečných proudů a stačí je proplout ještě za světla. 

Josef Husa byl jeden z mála plavců, který se odvážil proplout Svatojánské proudy v noci. Jen ale výjimečně, když to bylo nezbytně nutné. Dlouho se pak o tom vyprávělo. Nejen v rodné chalupě, ale především v chalupách a plaveckých hospodách po celé řece. Musíme si uvědomit, co se v proudech vlastně dělo, že se zde voda převalovala - jakoby se vařila, propadala do hloubky, stříkala do výšky, mlela o kameny, jako ve skutečné mlýnici. Proplout Svatojánskými proudy nebylo ve dne jednoduché, natož v noci. Josef Husa přitom "vázal", t.j. zhotovoval těžké prameny o objemu 160 nebo 180 kubíků a vážící desítky tun. S tím dřevěným kolosem složeným z klád a navíc s nákladem palivového dříví se dokázal pustit v noci do proudů. Na prvním voru nechal zapálit mohutný oheň. Ten osvětloval cestu. Barvu ohně převzala pěnící se voda. Rudou barvu dostaly okolní břehy. Do toho svítil měsíc. "Byla to jako cesta do pekla," říká Václav Husa. Sedm kilometrů dlouhé Svatojánské proudy proletěl pramen během několika minut. Josef Husa jej řídil s jistotou, s bohatou znalostí řeky, zkušenostmi nastřádanými generacemi plavců. I po letech, ale s jeho odvahou jde bázeň a obdiv zároveň."

Celý rozhovor naleznete ZDE.